Soulmates - 17. Poslední

Někdy tento chorobný proces dojde tak daleko, že člověk disponuje více identitami, jeho vědomí je roztříštěno na dvě a více individuality, mezi nimiž mohou existovat nejrůznější vztahy. Mohou o sobě vědět či ne, mohou se vzájemně ovlivňovat nebo ne, apod., mohou být i různého pohlaví. Jde ovšem o téma zajímavé spíše pro spisovatele beletrie než pro psychiatry.

****************

Sobotní ráno.

Den zápasu mezi Nebelvírem a Zmijozelem.
Den zápasu mezi Harrym a Dracem.

Harry věděl, že to nebude žádná procházka růžovou zahradou a takřka si byl jistý, že to nezvládne. Přinejlepším se mu podaří „jen“ spadnou z koštětě a přinejhorším… no, nechtěl to raději vědět.
Ale bylo mu jasné, že to nejlepší zápas v jeho životě rozhodně nebude.
Dokonce v noci vůbec nespal.
Po návratu od Dracova lůžka se zabořil do velkého křesla ve Společenské místnosti a jen tak zíral do plamenů krbu.
Snažil se dát trochu dohromady, ale bylo to pořád beznadějnější a beznadějnější.

Jak to může zvládnout?

Přece nemůže proti němu nastoupit. Nemůže proti němu hrát a tvářit se, že je mezi nimi pořád stejná nenávist jako před nějakou dobou!
Jeho city k Dracovi prošly složitým vývojem.
Nedá se to skrýt.

Byly sotva čtyři hodiny ráno, když do místnosti vkročila Ginny.
Překvapilo ho, že ji vidí takto brzo.

„Jsi před zápasem nervózní?“ oslovil jí Harry a teprve potom mu došlo, že se vlastně spolu nebaví.

Kvůli tomu, co jí provedl a kvůli tomu, jak se cítila.

„Já… jen jsem nemohla… nemohla jsem spát,“ odpověděla a zatvářila podivně smutně.

Bylo mu jí líto.

„Posadíš se?“ kývl směrem k jednomu z volných křesel.

Váhavě si sedla.

Teď se koukal do krbu společně s ní.
Jaksi nevěděli, o čem mluvit.

„Jak ti je?“ po chvilce musel prolomit ticho a napadlo ho jen tohle.

„Měla jsem lepší dny… ale taky horší.“

Aspoň s ním mluví, když nic jiného.

„Vím, jak se cítíš.“

Zavrtěla hlavou.

Vysvětlil jí to: „Já… rozešel jsem se s Dracem.“

Zvedla hlavu: „Proč?“

„Protože… on… já… my oba… prostě to neklapalo. Nehodili jsme se k sobě, naše světy jsou… prostě jinde. A Hermiona měla pravdu. Kvůli němu jsem se změnil a už jsem to ani nebyl já. Prostě… je lepší, že je to pryč. I když to bolí.“

Zatvářila se divně.
Viděl, jak se kousla do rtu, až jí z něho vytryskla malá kapička krve.

„Ginny?“

„Proč mi to říkáš? Já se nezajímám, jestli jsi s ním nebo ne. Je mi to jedno!“ dokonce vykřikla.

Nejdřív se rozkřičí Hermiona, teď Ginny…
Co se to s těma holkama děje?
I když po tom všem, co jí provedl, se tomu nemůže divit, že. Aspoň dostane ten vztek ze sebe a třeba budou zase kamarádi.

Přál si to.

„Chápu.“

„Nenávidím tě Harry. Po tom, co jsem… viděla, jak Malfoy… co jsem vás viděla spolu... cítila jsem se strašně, obviňovala se… Nejraději bych abys … já nevím, Harry, ale strašně tě nenávidím. Ublížil jsi mi, a to hodně. Já… nemůžu se tady s tebou bavit, prostě to nejde! Už se nechci trápit. Ty i Malfoy jste… nevím, proč se mi svěřuješ, nechci o tom ani slyšet. My dva jsme skončili už definitivně a napořád. Možná bys chtěl… ale my nemůžeme být přátelé. Už to prostě nepůjde. Promiň.“

Zvedla se a odběhla zpět po schodech nahoru.

Tohle byla ehm… Ginny?

Změna oproti několika minulým dnům, kdy chodila jako tělo bez duše.
Takže s přátelstvím to nevypadá nijak růžově.
No skvělý.

*

Draco si oblékl svůj famfrpálový úbor. Snažil se ho zapnout, ale nijak zvlášť to nešlo, ruce se mu třásly.

„Potter na tobě nesmí vidět žádnou nervozitu. Při zápase se chovej jako dřív. Urážej ho a vysmívej se mu.“

Kývl.

„Zkus ho zdeptat a zničit. Dokážeš to, věřím ti. I když se sám divím proč.“

„Možná bys mohl… ty… já to nedokážu.“

„S tímhle jdi do háje. To TY mu musíš ublížit. Mě by poznal a od tebe ho to bude ničit daleko víc.“

„Ne.“

„Nech toho odmlouvání, Malfoyi, mně odporovat nebudeš! Vyhraješ ten zápas a ještě k tomu mu ublížíš. Aspoň psychicky, když jsi po fyzické stránce úplně nemožný.“

Rozbrečel se. Jako nějaká hloupá holka.

„Ne. Já to nedokážu. Chci tě poslechnout, ale já… já… nepůjde to.“

Jeho ústa zasyčela: „Jsi jako dítě. Musíš se ovládat a to za každé okolnosti.“

„Nejde to,“ vrtěl hlavou.

Jeho pravá paže se vymrštila do vzduchu a praštila ho.
Byl překvapen takže pod úderem vlastní ruky spadl nazad.
Třel si tvář.

„Co to děláš? Co mi to děláš?“

„Pomáhám ti a dobře radím. Já totiž na rozdíl od tebe ubližovat fyzicky můžu. A nejen tobě.“

„Jak…?“

„Jak to myslím? Tak jak to říkám. Pořád mě štve ta tvoje hloupá posedlost Potterem. Možná by bylo lepší, zbavit se ho napořád.“

„To bych nikdy neudělal.“

„Já ano… a ty to víš.“

Draco to věděl.
A taky věděl, že kdyby se Ten druhý rozhodl Harryho zabít, neměl by šanci mu v tom zabránit. Cítil, jak ho začíná Ten druhý ovládat.

Někdy se spíš cítil jako Ten druhý než jako Draco.

Ale nemohl… nemohl by to dopustit.
Kdyby Harry zemřel jeho rukou…
Kdyby Harry zemřel…

Nikdy neměl Toho druhého k sobě pustit tak blízko.
Mohl teď být s Harrym sám a mohli si užívat jeden druhého. Nic by je netrápilo a bylo by to fajn.

Sakra.

„Jsi trapný, Malfoyi,“ Ten druhý.

„Nemůžu… ubližovat mu… Jestli chceš, tak to udělej ty. Udělej všechno, co chceš, ale udělej to sám. Netahej mě do toho… nedělej to…“

„Mám to tady převzít? Docela dobrý nápad, Malfoyi.“

„Ať už mám klid…“

*


Draco vstoupil do Velké síně, kde právě probíhala snídaně. Přítomnosti několika stovek studentů si jaksi nevšímal.

Cítil se… divně.

Divněji než to bylo normální.

Nikoho nevnímal.

Byl tu jen Ten druhý.

„Když myslíš, že to mám převzít já, tak prosím. Na tebe se vážně nedá spolehnout, chováš se jako děcko.“

I když Draco ostatní nevnímal, nedalo se říct, že by oni nevnímali jeho.

Čím déle pronášel Ten druhý Dracovými ústy víc a víc poznámek, tím vetší množství studentů se přestávalo v hovoru. Dokonce i u učitelského stolu bylo ticho.

Nakonec nemluvil nikdo, takže všichni jen koukali a poslouchali.

Nejdříve si mysleli, že je to snad jen hra nebo provokace, ale za chvilku… už věděli, že tentokrát to bude něco vážnějšího.
Podivín Malfoy se předvedl opět v jiném světle.
Způsob, jakým mluvil, držení těla, gesta, prostě všechno… nepatřilo k němu.

Jako kdyby do něj vstoupil něčí duch a Draco…

Jako kdyby byl pryč.

„Ty mlčíš? Už jsi nadobro zmizel? Tak dobrá, budu žít za nás za oba. Možná, že to z tebe bude Ten druhý Pro změnu.“

Draco se zasmál smíchem, při kterém studenty mrazilo.

Opravdu naháněl strach.

Spoustu z nich stálo a jen ho pozorovalo.

I Harry…

Draco byl na dně a vypadal hůř, než si kdy Harry uměl představit, že by Draco mohl vypadat.
Nedbale oblečený, nečesaný, snad ani nemytý…
Kruhy pod očima a výraz tváře…

Nebyl jeho.

Došlo mu, že Ten druhý nad ním převzal víc moci než by měl.

Tohle je tak…

Nenapadalo ho vhodné slovo.

Cítil, jak se na něj dívá Hermiona stojící vedle něj a byl si jistý, že ho někde mezi lidmi sleduje i Ginny.

Čekají na jeho reakci.

Jenže on se k žádné nemá, protože tohle je daleko horší, než když Draca nachytal v Sovinci hádat se s Tím druhým.
Tady u toho totiž Draco není a jestli ano, tak je někde hluboko ve své mysli.

Ztracen.

Panebože, Draco úplně zešílel!!

Copak nevidí, že ho všichni včetně duchů sledují?

A nikdo nic neudělá?

Nezastaví ho?

Chová se jako… jako… jako Ten druhý.

Jeho Draco je pryč.

Je pryč a možná se už nikdy nevrátí.

„Temný pán určitě ocení, že mu budu loajální, protože to je to, co od nás očekává. Když budu chtít, VŠECHNY zabiju a zničím. Nebudu se bránit jako Ty! Hmm… pořád se neozýváš? Tak to je dobře… V poslední době jsi mě už nudil. Tvoje nářky a deprese. Pch.“

Ten druhý mluvil čím dál tím hlasitěji.

Harry slyšel, že se někdo od Nebelvírského stolu uchechtnul.

Oni si myslí, že je to legrace?

Říkají si, že je to jen Malfoy a dobře, že se dočista zbláznil? Čekají jaká „zábava“ z toho ještě vzejde?

Tipoval by, že smích patřil Ronovi…

Pořád jeho nejlepší kamarád…

A směje se Dracovi aniž by tušil, že…

Draco…
Potřebuje pomoc.

Harry se oddělil od davu a přistoupil k Dracovi (nebo snad Tomu druhému???).
Zblízka viděl ten divný šílený pohled v očích.

Málem nelidský.

Připomněl mu Voldemorta a to ho vyděsilo ještě víc.

„Draco, přestaň.“

Teď se pro zněnu všichni žáci obrátily směrem k Harrymu.
Ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík.
A do toho pronikavý hlas Toho druhého.

„Áááá, tak se podívejme, kdo nás to přišel navštívit? Naše osobní děvka. I když je fakt, že já jsem s tebou, Pottere, tak spokojenej jako Draco nebyl. Kňučel jsi u šukání málem jako holka… Draco, prosím, Draco chci tě,“ zapitvořil se Ten druhý, „ale tomu zasranýmu skrčkovi to ještě dělalo dobře. Málem se rozplynul. Idiot, nevěděl, co je to kvalita,“ zašklebil se a v očích mu zablýsklo.

Studenti teď stáli s otevřenými ústy.

A Harry…

Měl chuť se na něj rozkřičet a popřít to. Chtěl ho praštit, chtěl…

Jenže věděl, že to není Draco.
A chtěl Draca zpátky…

Jenže jak to udělat?

„Nemluv tak… Draco.“

„Neříkej mi tak! A se mnou máš po sexu to ti říkám. Vrať se zpátky k té tvojí holce! Moje tělo už je jenom moje a ty se ho nikdy nedotkneš. A já tvýho už vůbec ne. Hnusíš se mi. Myslel jsem, že se pobleju, když na tebe šahal. Perverzák jeden… A ještě se kvůli tobě chtěl zabít! LÉKY!! Slaboch.“

Ta poslední věta.

„To bylo kvůli mně?“

„Nebýt tebe žili bychom spokojeně. Ale ne… tys ho musel provokovat. A ten debil se do tebe ještě zamiloval! Láska! Pch! Další projev toho, že byl jen slaboch.“

„Draco nebyl… není… slaboch.“

Tohle byla noční můra.
Baví se tu s Dracem o Dracovi?

„Oooopravdu? Tak proč se mě teda nezbavil? Proč jsem se ho zbavil já? Máš smůlu, Pottere, hledej si jinýho teplouše, tvůk Draco už je pryč.“

Ví, že není.

Nejde přece, aby se část jeho života prostě vypařila.

Ale když viděl tu tvář s hnusným šlebem… Zkřivený obličej, na kterém nebylo najednou pranic hezkého a už vůbec ne přitažlivého…

Napřáhl se vší silou Toho druhého (nebo Draca?) praštil.
Ten druhý spadl na zem a z nosu se mu spustila krev.

Zůstal sedět a díval se do země.

„Draco?“ Harry začal opatrně, protože nechtěl zpustit další příval nadávek.

Neopovídal.

„Draco?“

Všimnul si, že mu tečou po tváři slzy.
Ulevilo se mu.

Draco byl sice naprosto zničený, ale byl to… Draco.

Ne Ten druhý.

Kleknul si k vedle něj a jemně se dotknul jeho tváře. Prstem setřel slzy. Nevěděl, co říct anebo, jak by ho měl utěšit… Jen ty staré hloupé fráze.

Ale i ty někdy pomáhají.

„Bude to v pořádku… Už je to dobrý.“

„Ne… nic nebude… nic není. Já… nechci Toho druhého, chci, aby šel pryč a nechal mě… chci…“ Draco mluvil přerývaně. Zněl tolik vyděšeně a tiše.

Harry v životě neslyšel v žádném hlasu tolik strachu a beznaděje.

„Věř mi, bude to v pořádku. Jsem tu s tebou.“

Objal ho a položil si jeho hlavu na svou hruď. Cítil, jak se Draco pomalu v jeho náručí uvolňuje.

I on sám se cítil (kupodivu) klidný.
Horší už to být nemůže.
Od teď se to už musí jen lepšit.

„Našel jsem si tě, Draco. A už tě nenechám jen tak zmizet. Pomůžu ti.“

„Pomoz mi,“ Draco šeptal.

„Pomůžu ti,“ opakoval Harry.

Naklonil se, aby mohl Draca políbit na rty.

Bylo mu jedno, že je vidí celá škola a že všichni jsou tak konsternovaní, že se nemůžou ani hnout. Teď zase nevnímal okolí on.

Byl s Dracem.

A Ten druhý byl pryč.

Aspoň na chvíli.

*
Harry seděl vedle Draca.

Ten spal na ošetřovně v jedné z těch velkých bílých postelích. Úplně se v ní ztrácel.
Už dříve byl až příliš hubený, ale teď snad ještě zhubnul.

Harrymu se sem konečně mu podařilo proplížit.
Musel dokonce použít Neviditelný plášť, protože madam Pomfreyová ho už odtud několikrát vyhodila. Podle ní potřebuje pan Malfoy klid.
Ale Harrymu bylo jasné, že samotný klid nepomůže.

Draco otevřel oči. Ani nebyl moc překvapen z toho, že Harryho vidí.

„Ahoj,“ pozdravil ho.

„Ahoj… Jak ti je?“

Další z těch hloupých otázek.

„Je to lepší… Pomfreyová mi dala pár lektvarů… je to lepší,“ nervózně sebou cukal, takže Harry hned poznal, že zase „o tolik“ to lepší není. Ale nedával nic znát.

Musí být Dracovi na blízku.

Udělal chybu, že ho nechal úplně samotného, mohlo ho napadnout, že to dopadne nějak takhle.
I když na druhou stranu… možná by to pak skončilo hůře.
Mnohem hůře.

„To je dobře. Musíš se uzdravit,“ pohladil ho po tváři.

„Já to nezvládnu, Harry. On… pořád tam někde vzadu je. Cítím ho… Slyším ho… Pořád. Bojím se, že…“

Znovu ho objal.

Draco pokračoval: „Chci se ho zbavit… Teď už to chci strašně moc, jenže nevím jak…“

„Brumbál už posílal sovu pro nějakýho odborníka. Pomůže ti.“

Draco si trochu odfrkl: „Źádnej Kretén Fill mi nepomůže.“

Harry pořádně nevěděl o čem Draco mluví.

„A co já?“

„Ty bys možná mohl,“ Draco se tak nějak smutně (bolestivě) usmál.

Naklonil se, aby ho mohl políbit.

„A…“ blonďatý chlapec opět začal.

„Copak?“

„Bez Toho druhého už to nebudu já… co když… co když mě už nebudeš pak chtít… co když jsi neměl rád mě, ale spíš jeho?“

To si dělá Draco legraci? Toho druhého přímo nesnášel, to on mu vzal Draca pryč.

„Vždycky to budeš ty. Ať se děje cokoliv…“

„Ty to nechápeš! To on byl ten zábavnější, ten lepší, ten silnější… bez něj jsem jenom… slabý… vystrašený… já prostě… nevím jestli to zvládnu a nevím jestli to zvládneš ty,“ dokončil Draco myšlenku a sklonil hlavu.

„Zamiloval jsem se do tebe a ne do něj. A občas musí člověk přestat žít jen svým obrazem… Musíš žít sám za sebe, Draco.“

Draco kývl, ale nevypadal moc přesvědčeně. Pořád se nervózně ohlížel, třel si jednu ruku o druhou, působil tak nejistě… panebože…

V určitém směru měl pravdu.

Jako kdyby se cosi z něj vytratilo.

A byla to částečně i Harryho vina.

Teď musí (a také to moc chce) být s Dracem a udělat ho šťastným. Aby se přestal bát a myslet na Toho druhého. Ode dneška už budou spolu.

Třeba napořád.

Kéž by to tak bylo.

„Moc si nepamatuju, co se stalo ve Velké síni. Křičel jsem? Byl jsem hodně nepříčetný?“

Takže on to neví.
No…

„Jen trošku… Jenom se ti podařilo celé škole říct o našem vztahu, ale jinak nic zvláštního.“

„Cože? To jsem udělal?“ zatvářil se znovu ublíženě.

„To je v pořádku… Netrap se tím.“

„Takže to ví všichni?“

Zaváhal.

„Úplně.“

Draco zvrátil hlavu dozadu: „A ty se na mě nezlobíš?“

„Nemůžeš za to. A možná je to tak lepší, aspoň to nemusíme každýmu vysvětlovat zvlášť.“

„Ale… co… co na to říkají?“

„Nevím, moc jsem se jim neukazoval. Mluvil jsem jenom s Hermionou, a ta už to o nás stejně věděla. Řekl jsem jí to.“

„A Weasley?“

„Nevím.“

Ticho.

Prolomil ho Draco: „To jsem vážně nechtěl.“

„Já vím, že ne.“

Další pauza.

Znovu začal Draco: „Lehneš si vedle mě?“

Harry se usmál a místo odpovědi odhrnul peřinu a přitulil se vedle něj. Pevně přitiskl své tělo na jeho.
Příjemný pocit.

Chtěl ho chránit.

Před Tím druhým i před celým světem.

Už mu nenechá ubližovat.

„Zvládneme to. Všechno to zvládneme,“ mluvil k němu potichu.

Tvář naklonil, co nejblíže k té jeho.

Něco mu pošeptal.

A Draco se zasmál.

Po dlouhé době svým vlastním smíchem.

Působil takřka uvolněně.

Svobodně

Protože takový byl.

A to mu nikdo nemůže vzít.


KONEC


5.6 – 13.11 2005, v Tatenici


A/N: Tohle je konec příběhu spřízněných duší. Samozřejmě vám tu nebudu nalhávat, že žili spolu šťastně až do smrti. Pořád tu je Voldemort, jsou tu netolerantní lidé, je tu spoustu překážek… S tím už se budou muset poprat sami a určitě to nebude zase tak jednoduché. Sice jsem původně zamýšlela napsat jakési pokračování, kde bych vysvětlila, jak to bylo dál, jenže… občas je lepší nechat některé věci nedořešené… a pracovat fantazii.
Doufám, že se vám můj příběh aspoň trochu líbil a moc děkuju za všechny komentáře, co jste mi napsali. Pomohlo mi to.
Mějte se krásně a třeba se ozvu zase jinou povídkou.:))

16. Kapitola ||

17. Poslední16. Není tomu pomoci15. Misérie14. Trhlina13. Ztráty bez nálezů12. Umění ubližovat11. Život je krásný do určité míry10. Něco si přej9. Jen trochu štěstí8. První rande7. Dvě duše6. Kroky5. Zastávka v oblacích4. Jako noční můra....3. Když si člověk všimne2. Touha1. Být či nebýt